Významné české osobnosti - Jaroslav Seifert - osobnost měsíce ledna

Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil
k prvním signatářům Charty 77.

Mládí
Narodil se do chudých poměrů na pražském Žižkově. Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i
v poezii.“ Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.

Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově, později jako privátní žák gymnázia na Vinohradech. Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.

Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, např. pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.

Angažmá v KSČ a novinářská kariéra
Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). 1923–1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Za války působil v Národní práci (1939–1945) a po válce v odborářských novinách Práce.

Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý. V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.

Období avantgardy
Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).

Z klubu Devětsilu byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.

Svatba a rodina
19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil. Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny. V době sňatku bydlel na Žižkově, čp. 816 v Bořivojově ulici. Na domě je umístěna pamětní deska. Měl dceru Janu a syna Jaroslava.

Doba válečná a poválečná
Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní, těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci znemožňovala. Velkou veřejnou autoritu si získal svým vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů
v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).

Po uvolnění režimu v 60. letech se jeho odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce) dočkala reedic, v roce 1967 byl jmenován národním umělcem, 1969 zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.

Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.

Období normalizace a Seifertovo stáří
Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.
V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

Nobelova cena a básníkova smrt
V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání
o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.

Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.
V září 2010 byla na domě, kde Jaroslav Seifert od června 1938 žil, odhalena pamětní deska

Literární tvorba

Počátky tvorby
Město v slzách
Samá láska

Období poetismu
Na vlnách TSF
Slavík zpívá špatně
Poštovní holub

30. léta
Jablko z klína
Ruce Venušiny
Jaro, sbohem

Válečné období
Zhasněte světla
Vějíř Boženy Němcové
Světlem oděná
Kamenný most
Přilba hlíny

Poezie po roce 1945 (poválečné období)
Ruka a plamen
Šel malír chudě do světa
Píseň o Viktorce
Maminka
Chlapec a hvězdy

Proměna poetiky v 60. letech
Koncert na ostrově
Odlévání zvonů
Halleyova kometa

70. – 80. léta
Morový sloup
Deštník z Piccadilly
Býti básníkem

Ukázka z díla

Uprostřed všeho i zašlých korun
milovati více osleplý již topaz,
korouhve chudého být jako dělník
zázrak křtitelnice vysvlečený po pás,

být jako chrlič když na pochodu
zpitý bez ustání, z větrného klína
na čele slyšet vteřiny bijí
rytmy bubnování, jako zrnka vína.

J. Seifert, Ruce Venušiny

Jaroslav Seifert.jpg2

Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou.jpg

Dům J. Seiferta.jpg