Významné české osobnosti - Josef Mánes - osobnost měsíce května

Biografie
Jeho otcem byl proslulý malíř Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské malířské Akademii. Jeho strýc Václav Mánes na této škole dvakrát zaujímal místo prozatímního ředitele. Umělecky založený otec i strýc měli při jeho výchově nejen na něj osobně silný vliv, ale i na jeho sourozence Quida a Amálii. Jeho osobní život byl nicméně velmi nešťastný, jelikož byl člověk nepraktický a plachý, rodina jej rovněž donutila odvrhnout svou jedinou lásku, z čehož se již nikdy zcela nevzpamatoval. Těžké a plíživé duševní chorobě podlehl 9. prosince 1871. Je považován za zakládající osobnost českého výtvarnictví a největšího mistra české malby a krajinářství.

Mládí
Od svých patnácti let studoval na pražské umělecké Akademii u profesora Františka Tkadlíka. Roku 1844 studoval umění
v Mnichově, kde pobýval tři roky bez jakéhokoliv hmotného zajištění ze svého domova. Později podnikl i několik studijních cest, mj. do Drážďan, Polska, či Slezska. Jeho osobní život se poněkud zkomplikoval v době, kdy už žil opět v Praze - tehdy, ve svých dvaceti sedmi letech, navázal intimní vztah
s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. O tři roky později, v roce 1850, s ním Františka čekala dítě, jehož přijetí ale musel, pod silným nátlakem rodiny, odmítnout. V té době už vedla domácnost u Mánesů Josefova sestra Amálie, která se o oba své bratry starala. Ta také Františku vyhnala z domu. Mánes Františku velmi miloval, ale zcela podléhal své panovačné sestře a proto nijak neprotestoval. Františka Šťovíčková porodila v roce 1850 dceru Josefinu, kterou poté dlouho sama vychovávala.

Na Moravě
V roce 1854 odjel na Moravu do Čech pod Kosířem, malé vsi nedaleko Prostějova, kde se nacházel zámek jeho přítele, hraběte Bedřicha Silva-Tarouccy. Ten samozřejmě chování Mánesů ke služebné Františce odsoudil a poskytl mu přístřeší. Během následujících dvaceti let zde vytvořil některé ze svých nejlepších prací (např. Ukolébavka, Líbánky na Hané, Život na panském sídle). V Čechách pod Kosířem se také velmi zlepšil jeho duševní stav, rozvíjel i své přírodovědné zájmy, velmi jej upoutala botanika. Vyhledával zde lidové typy, hluboce se zajímal o původní moravské kroje. Jeho přítel hrabě Silva Taroucca mu doporučil i pobyt na bílovickém zámku, jehož majitelem byl hrabě Hugo Jakob Josef Logothetti. Hrabě Hugo jej požádal, aby zobrazil jeho milou Verunku. Namaloval Verunu Čudovou ve slováckém kroji, později její sestru zvanou Babušu ve slováckém kožichu a jako jejich mužský protějšek namaloval portrét mladíka z obce Březolupy Jana Postavu v lidovém kroji. Vznikl i menší obrázek Verunky Čudové v městském oblečení. Říká se, že namaloval hraběti milenku i jako madonu a Venuši, ale žádný z obrazů nebyl objeven nebo nijak zdokumentován, na Moravě vzniknul také cyklus Moravský rok, ve formě kalendáře. Společensky se projevoval zejména, jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj i četné sokolské prapory. Posledním umělecky bohatým obdobím byla šedesátá léta 19. století, kdy se mu prostřednictvím rodinných kontaktů podařilo získat mimořádnou zakázku na vytvoření medailonů na Staroměstském orloji. Kalednářní deska orloje byla odhalena 18. srpna 1866. V té době se jeho zdraví ovšem opět začalo horšit.

Onemocnění
Od roku 1866 se u něj projevovaly příznaky zvláštní choroby, která ačkoliv postupovala velmi pomalu, měla pro Mánesa devastující důsledky. Během následujícího období ztrácel na váze, měl přechodné obtíže s vyslovováním, propadal trudomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené, a v jeho myšlení se postupně objevovala zvláštní posedlost vlčí růží. Tehdejší mecenáš umění, průmyslník Vojtěch Lanna ml., mu, ze znepokojení nad jeho stavem, poskytl peníze na vytouženou studijní cestu do Říma. Neznalost italštiny a rušné ulice Říma ovšem na něj působily přesně naopak, přímo v hotelu byl dokonce okraden. Amálie si proto pro svého bratra urychleně přijela a nalezla jej ve skupině smějících se lidí, zhrouceného na schodech proslulé Fontány di Trevi. Když se k němu sklonila, aby mu pomohla vstát, pošeptal ji, že Řím nemá své žluté růže. Vyděšená sestra jej proto odvezla domů, kde se jeho stav ovšem nijak nelepšil. Přestával malovat, postavám na svých idylicky laděných obrazech začal přikreslovat vlčí drápy, přátelům psal zmatené dopisy, náhle plné gramatických chyb a nesmyslných slovních spojení, mnohokrát byl i přistižen, jak svými obrazy vytírá podlahu. Traduje se i, že po nocích obcházel staroměstský orloj s rozsvícenou svící. Ke konci života upadal Mánes do hlubší a hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Lékařská zpráva o jeho úmrtí určuje nejasnou diagnózu, ochrnutí mozku. Zemřel po několika letech utrpení ve věku pouhých jedenapadesáti let. Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefina.

Dílo
Jeho tvorba vychází z romantismu, byla inspirována životem venkovského lidu, který pro něj představoval ideál čistoty a lidství. Jedním z jeho nejznámějších děl je už výše zmíněná kalendářní deska z roku 1865 na Staroměstském orloji (dnes už kopie, originál je uložen v Muzeu hl. m. Prahy). Zobrazuje alegorii 12 měsíců.

Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu (1843)
Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu roku 1327 (1845-1846)
Políbení (1851)
Příjezd hosta (1853-1855)
Při měsíčku (1853-1855)
Josefina (1855)
Červené paraplíčko (V létě) (1855)
Luisa Bělská (1857)
Švadlenka (1858-1859)
Anna Vaclavíková (1862)

Podobizna Mánesa.jpg

Josef Mánes - Milenci (Červené paraplíčko).jpg

Josef Mánes - kresba.jpg